Uprchlická krize, sobecká východní Evropa a evropské hodnoty II.

V minulém textu jsme načrtli problematiku evropských hodnot, aniž bychom odpověděli na kritiku Švédska, že východoevropské země se při uprchlické krizi chovají nesolidárně. Nyní se k tomu již dostaneme. 

 První část textu : Uprchlická krize, sobecká východní Evropa a evropské hodnoty I.

              Evropa tedy nyní, během uprchlické krize (a do značné míry nezávisle na ní), hraje hru o svou budoucnost. Má řadu problémů od kultu růstu růstu, který upřednostňuje ekonomii před ekologií, přes demograficko-sociálně-ekonomickou krizi (populace klesá a stárne, penzijní systémy hrozí zhroucením v době, které se většina z nás dožije) až po celkovou krizi elit a hodnot.

                Ačkoliv přijímání či nepřijímání uprchlíků má nesporně svůj morální rozměr, nelze na něj celou situaci redukovat. Jistě je možné mu přiřadit absolutní prioritu. A chceme-li se takto rozhodnout, jistě nám v tom nezabrání ani znalost širšího kontextu a možných důsledků našeho rozhodnutí. Toto rozhodnutí by však mělo být činěno s vědomím důsledků. Zde možné důsledky pouze analyzujeme, rozhodnutí musí vzejít z institucí, které Evropu reprezentují, občané však mají právo vědět, co toto rozhodnutí znamená. To je přirozenou součástí hodnot, které zastáváme, totiž práva na informace. V principu se v souvislosti s uprchlickou krizí  zabýváme možnými důsledky toho kterého politického rozhodnutí (nezkoumáme tu příčiny krize, což by vydalo na encyklopedii, a Evropa by jistě měla kus másla na hlavě).

Scénář první - absolutní priorita morálního hlediska

                Evropa se rozhodne masivně přijímat uprchlíky jednak z humanitárních důvodů, ale především pragmaticky proto, aby zachránila evropský penzijní systém. Jejich slovo bude s přibývajícím časem dostávat na váze, až se stane slovem dominantním, a tím pádem vezmou za své ony evropské hodnoty, o nichž jsme hovořili, a budou přirozeně nahrazeny hodnotami jinými. To není sci-fi budoucích století, stačí se podívat na demografický vývoj jednotlivých kultur, bavíme se o situaci, které se dožijí naše vnoučata, pokud pokračující celosvětová ekologická krize vůbec umožní lidstvu v té době přežít v podobě, jak jej známe dnes.

                Ač se považuji v první řadě za člověka, za lidskou bytost, a potom teprve za Evropana, občana České republiky, Moravana, atd. a byl bych nesmírně rád, kdyby lidstvo jako celek nehledě na rasu a přesvědčení dokázalo žít v míru, obávám se, že reálný svět je natolik komplikovaný, že uvedená vize je utopií. To mi samozřejmě nebrání mít přátele z různých kultur po celém světě - z Ruska, Jižní Ameriky, Afriky, Asie, ať už se jedná o naturalizované Evropany, či nikoliv. Přátelství je záležitost osobní, nicméně na úrovni společnosti se multikuluralismus nezdá být cestou, a pokud by jí měl být, je třeba radikálně přebudovat koncepci, na níž by měl stát. To musí mít konsekventní důsledky v právních normách a nejspíše to bude mít vliv i na přehodnocení pojmu demokracie, který je v současném pojetí příliš abstraktní a příliš slabý. V principu nelze vyloučit mírumilovnou multikulturní demokratickou společnost, že však nemůže stát na stávajícím pojetí hodnot je zřejmé. V takovém případě čeká Evropu veliká práce s nejistým výsledkem. Ale budiž, nechť má Evropa vizi a usiluje o její realizaci, nikoliv však na úrovni rétoriky a touhy, ale na úrovni konkrétních právně-politicko-ekonomických činů.

                Možností je samozřejmě strach z tohoto scénáře, emocionálně vyjádřený výkřiky, že Evropu ovládne právo šaríja, že hodní křesťané budou v menšině a zlí muslimové jim budou usekávat v lepším případě ruce. A zvítězí-li tento strach, pak je třeba ukázat, jaké jsou možné scénáře budoucího vývoje, neboť tu nehrajeme pouze o teď, ale především o budoucnost. Pojďme tedy zvážit, co se bude dít s Evropou, když se rozhodne bránit statut quo a k uprchlické vlně se postaví zády.

Scénář druhý - uzavření se při statutu quo

                Strach z prvního scénáře, nejistota, zda je možno v Evropě v masivním měřítku během dvou generací vytvořit fungující mírumilovnou stabilní společnost, strach z toho, že se nepodaří vytvořit ekonomicky i sociálně fungující multikulturalismus, z toho, že při současném tempu přijímání uprchlíků Evropu do dvou generací ovládne reálný strach z nastolení práva šaríja, může vést k politickému rozhodnutí, které upřednostní jiné než morálně-etické hledisko.

                Evropa se v touze zachovat hodnoty, na nichž stojí (demokracie, právo na vzdělání, technologický pokrok, křesťanské hodnoty, atd.) uzavře, aby se tyto hodnoty nerozpustily v kultuře jiné. Populace Evropy bude nadále klesat, obyvatelstvo bude stárnout, a v horizontu dvou generací (problém lze odkládat pumpováním virtuálních peněz do ekonomiky, nelze jej však při zachování statutu quo vyřešit - a o to horší potom budou následky) se zhroutí sociální systém, což bude mít nedozírné následky - sociální nepokoje, jejichž strukturu a intenzitu si v prostředí kultivované Evropy odmítáme připustit. V krajním případě může vzniknout konflikt srovnatelný se třicetiletou válkou, ovšem tentokrát se nebudou mydlit katolíci s protestanty, ale všichni se všemi. Po značném oslabení politických a ekonomických struktur, zoufalém plundrování zemědělských a hospodářských zdrojů za cílem prostého přežití, a po značném poklesu populace v důsledku toho všeho je otázkou, zda se takto oslabená Evropa dokáže vzpamatovat, a nebo bude obsazena civilizací, která takto oslabená nebude (a tím nechceme spekulovat, který civilizační okruh by to mohl být, každopádně se jich nabízí více).

Scénář třetí - uzavření se při zachování současného pojetí penzijního systému

                Evropa, v touze nenásledovat Římské impérium do sentimentálního zapomnění, přijme rozhodnutí zachovat si svůj kulturně-civilizační ráz, vycházející z hodnot křesťanství a demokracie; v takovém případě ale bude muset radikálně přehodnotit své hospodářsko-ekonomické tendence tak, aby se penzijní systém nezhroutil, to znamená, že bude nucena v horizontu jedné či dvou generací vytvořit takové prostředí, v němž se přirozeně rodí 2,1 dítěte na matku. To ovšem znamená slevit z kultu blahobytu, růstu růstu, užívání si.

                Současná hustota zalidnění Evropy je relativně únosná, takže když se nám v horizontu z demograficky krátkého hlediska podaří přenastavit systém motivace, může se Evropa z populačního, ekonomického i ekologického hlediska stát v horizontu desítek let dlouhodobě stabilní geopolitickou mocností.

Scénář čtvrtý - král Midas

                Stará řecká báje o králi Midasovi, který proměnil ve zlato vše, čeho se dotknul, je dnes, kdy absolutní priorita ekonomie (zlato) začíná být tváří v tvář aktuálně hrozící celoplanetární ekologické katastrofě (jídlo), aktuálnější než kdy dříve. Ukazuje nám vztah mezi ekonomií a ekologií. Můžeme ji extrapolovat ještě dále a konfrontovat ji se současným světem Západu. Ten, aby se nezhroutil, potřebuje udržovat mírný růst populace. Planeta ale není nekonečná a nemá nevyčerpatelné zdroje, takže sociální systém závislý na permanentním růstu populace stejně dojde dříve či později zhroucení: současné nastavení penzijního systému, má-li být udrženo, vyžaduje neustálý růst populace. Tak se dříve či později dostaneme do situace, kdy sůl bude nad zlato, kdy nám bude jedno, kolik máme peněz, neboť už prostě nebude co jíst.

                Existuje i druhý pohled, který je však v radikálním rozporu se současným penzijním systémem, který stojí a padá s neustálým růstem populace ad absurdum: čím méně je lidí na určité množství zdrojů (například potravin), tím více z těchto zdrojů zbude na každého.

                Je zřejmé, že dříve či později bude třeba přehodnotit penzijní systém, který je motivován ekonomicky, na takový penzijní systém, který je motivován ekologicky. Jinými slovy, Evropa nehledě na to, jestli bude nebo nebude přijímat uprchlíky, dojde dříve či později do stavu, kdy bude nucena vzdát se současného penzijního systému. Současným pojetím pouze vytváří současnou iluzi klidu, a odkládá tím na budoucnost problém, který mimo jakoukoliv pochybnost hrozí vyústit v katastrofu.

                Řečeno ještě jinak - Evropa se dříve či později tak jako tak musí vzdát systému penzí, na němž v současnosti stojí. Přijímání uprchlíků tento problém nevyřeší, ale pouze odsune, a nejspíš nás postaví i před další, neméně závažné výzvy.

A teď konečně ke Švédsku

                Znovu opakuji, že morální hledisko masivního přijímání uprchlíků může mít absolutní prioritu, to však vede k problematice nastíněné v prvním scénáři, aniž by to vyřešilo problém, kterým Evropa trpí v současnosti, a tím je nastavení penzijního systému. Je zřejmé,  že Evropa dnes stojí před klíčovým okamžikem svých dějin nehledě na uprchlickou krizi.

                Když Švédsko ústy svého premiéra žádá EU, aby přerozdělila uprchlíky, a označuje chování východoevropských zemí za sobecké, vlastně tím pouze ilustruje fakt, že Evropa prochází všeobecnou krizí hodnot. Znamená to, že významným momentem migrační krize není pouhé "odejít z", ale také a především "jít kam". Opatrnost a rozpaky východní Evropy tak mohou být nikoliv sobectvím, ale pouze mlčenlivým vyjádřením toho, že kořenem krize není přerozdělování uprchlíků, ale že je to mnohem horší.

                Koneckonců Evropa je prostředím konkurence, a ta je u kořene její ještě nedávné slávy. Není však dobré účelově vytrhávat témata z kontextu. Švédsko nabízí štědrý sociální systém, a nesmí se divit, že je tento systém využíván. To je normální tržní mechanismus konkurenčního prostředí. Těžko si představit firmu, která nabídne velkorysé benefity a přijme každého, a potom začne škemrat u jiné firmy, aby přebytečně nabrané zaměstnance převzala a zaměstnala ona. Nechci kritizovat švédský sociální systém - kéž by takový byl všude na planetě! Ale jednou z hodnot, na nichž Evropa stojí, je konkurence. V dobrém i ve špatném. Připomíná mi to situaci, kdy Británie zároveň lákala české doktory a slibovala jim jazykové kurzy a bydlení, a zároveň si stěžovala, že český filmový průmysl ruinuje ten britský, neboť James Bond se bude natáčet v Praze. Jsou to dvě strany téže mince, a ta je integrální součástí hodnot, na kterých Evropa stojí.

                Je smutné říct, že o uprchlíky jde až ve druhé řadě, neboť v té první si Evropa musí ujasnit sama sebe, své hodnoty, na nichž chce stát, přičemž ať už se rozhodne jakkoliv, nebude to lehká práce. A ačkoliv to může znít Evropanovi cynicky - kéž by jediným problémem Evropy byla uprchlická krize...