Uprchlická krize, sobecká východní Evropa a evropské hodnoty I.

Švédsko si stěžuje, že východní Evropa se během uprchlické krize chová sobecky. Nectí hodnoty, na nichž Evropa stojí, zejména humanitu. Je to jistě důvod k zamyšlení, ovšem problém je mnohem komplikovanější a hlubší.

                Ano, země východní Evropy se během uprchlické krize chovají malátně, rozpačitě, a snad i sobecky. To je fakt. Ale tato skutečnost není pouhým gestem nesolidarity. Nevychází z toho, že by východ Evropy nectil nějakou z hodnot, na kterých Evropa údajně stojí, je zakořeněna hluboko do našeho kolektivního celoevropského nevědomí, z nějž rádi, s lehkostí a bezelstně vytěsňujeme to, co nám není příjemné. Než začneme vytýkat východní Evropě sobeckost během uprchlické krize, pojďme se nejdříve podívat, na jakých hodnotách Evropa stojí.

                Je to křesťanství se svou láskou k bližnímu, křesťanství, jehož historickou historickou součástí jsou inkviziční procesy s kýmkoliv, kdo se sebebanálněji provinil proti pocitu mocných, tedy instituci, hlásající právě tuto lásku k bližnímu? Je touto evropskou hodnotou křesťanství reprezentované institucí, která napříč staletími vedla svaté války křížových výprav? Je evropskou hodnotou křesťanství, v jehož jménu se 30 let navzájem mydlili katolíci a protestanti? Jsou projevem křesťanské lásky aféry se zneužíváním mládeže a dětí z řad katolických kněží? Je evropskou hodnotou křesťanská solidarita, kdy nejstarší a nejbohatší firma světa, společnost s ručením posmrtným, vybírá v opulentních svatostáncích za miliardy mince od věřících pro ty, jež potřebují pomoc? Ježíš hlásal lásku, a historie Evropy nám ukázala, jak toto boží slovo v různých dobách dopadá, když se jej ujme instituce bažící po moci. Tím samozřejmě nehodnotíme současný stav křesťanství a katolické církve, naopak bedlivě sledujeme kroky Františka papeže, neboť od srdce věříme, že se pokouší veškerou svou silou reformovat církev směrem k instituci, která skutečně bude především ctít ježíšovské hodnoty v tom nejryzejším smyslu slova. Pouze formou stručného shrnutí připomínáme, co abstraktní hodnota lásky k bližnímu konkrétně znamenala v dějinách Evropy a jak se projevovala.

                Je evropskou hodnotou kolonizace, která zasáhla všechny zbývající kontinenty s výjimkou nehostinné Antarktidy, a která započala masakrování či alespoň vytěsňování původních obyvatel a drancování neevropských přírodních zdrojů? Má snad Evropa, která je ve své současné podobě nepředstavitelná bez předchozí kolonizace, strach z toho, že by ji mohlo v následujících dekádách postihnout něco podobného? Že by se evropské obyvatelstvo ctící evropské hodnoty muselo bát o tyto hodnoty a o život, neboť do Evropy přijde civilizace možné ne vyšší, ale dravější a životaschopnější?

                Máme-li strach z toho, že Evropu zadusí příval nevzdělaných animálních polocivilizovaných lidí odlišné tradice, je na místě se ptát, zda je evropskou hodnotou vzdělání, které původně bylo výsadou aristokracie, po francouzské revoluci právem všech a dnes, v době informačního světa, z velké části zbytečnou povinností. Jistě, vzdělání učinilo Evropu civilizovanější a umožnilo jí bezprecedentní mentální a technologický posun a právem se stalo jednou z klíčových evropských hodnot. Tato hodnota však má i řadu svých odvrácených tváří, které jsou její nedílnou součástí a nelze před nimi zavírat oči. Vzhledem k tomu, že vzdělání je i ekonomickou hodnotou na trhu práce, stalo se, že došlo k jeho privatizaci, a tak ve dravém konkurenčním prostředí vznikají soukromé vzdělávací instituce, z nichž pouze některé dokážou hodnotu vzdělání petrifikovat. Řada z nich však pouze chrlí pouze lidi s diplomem, a pro ně na trhu práce prostě není místo; takže jsme svědky toho, že (řečeno jen s mírnou nadsázkou) žijeme ve světě, v němž i uklízečka může mít doktorát z kvantové fyziky. Evropa znovu volá po řemeslech, žijeme ve světě, kde je ekonomicky výhodnější být instalatérem ve Spojeném královnovství, než docentem na pražské univerzitě navzdory tomu, že Praha patří k bohatým regionům EU.

                Je evropskou hodnotou demokracie, která opakovaně ukázala schopnost zlikvidovat sama sebe svými vlastními demokratickými prostředky? Tatáž demokracie, která, když k EU přistupovalo deset kandidátských zemí včetně ČR, časově seřadila referenda v jednotlivých zemích podle míry podpory obyvatelstva od těch, kde byla podpora vstupu nejvyšší až po ty, které nejvíce váhaly? Pokud toto je ukázka demokracie, pak je na místě otázka, zda stejně demokratické není přiřadit stranám ve volbách čísla nikoliv losem, ale podle podpory v průzkumech veřejného mínění, takže nejsilnější strana by ve volbách dostala číslo 1. Je demokratické to, že smlouva o přistoupení k EU neobsahuje Klaus-uli o okolnostech, za nichž je možno od smlouvy odstoupit? (zde malá odbočka - když se onehdy před vstupem ČR do EU Václav Klaus ptal, za jakých okolností je možno od smlouvy odstoupit, dostalo se mu udivených pohledů; proč se někdo vůbec ptá na možnost a okolnosti případného vystoupení z EU, když usiluje o vstup?) Tehdy snad Klausova otázka vzbuzovala údiv, ale po pár letech se vrátila v jiném kožíšku, totiž formou Lisabonské smlouvy. Její nepřijetí byť jediným státem znamenalo kolaps, neboť při demokratickém výběru ze dvou možností  Evropa prostě nepočítala s možností, že byť jediná země ze dvou možností vybere možnost ne. A je demokratické to, že řadu právních norem EU tvoří nevolení úředníci? Ano, Masaryk poukazoval na nejrůznější úskalí demokracie, a navzdory všem těmto úskalím se rozhodl demokracii bránit, neboť ji navzdory řadě nedostatků považoval za nejlepší možný systém vládnutí. Nezpochybňujeme Masarykova slova, pouze poukazujeme na to, jakým způsobem se demokracie na úrovni EU projevuje, a to jsme se kulantně vyhnuli situaci, kdy se jedna země rozhodně přijmout tolik uprchlíků, že je pak chce demokraticky přerozdělovat napříč Evropou. O tom se poslední dobou píše hodně, takže tu nebudeme opakovat všeobecně známé.

                Je evropskou hodnotou právo na soukromý majetek, které vyústilo ve znik daňových rájů a nadnárodních gigantů, které téměř neplatí daně? Zde se opět dopustíme odbočky, neboť je to klíčové.

                S odvoláním na článek z 29. září 2014 (Korporace se v EU vyhýbají daním, Čech navrhl značku pro zodpovědné) se hned v úvodu píše: "Nadnárodní společnosti jako je Apple či Starbucks čelí kritice kvůli minimálním odvodům na daních. EU tak ročně přijde až o bilion eur." Pro člověka je to natolik abstraktní cifra, že si ji neumí představit, je tedy na místě pustit se do kupeckých počtů. Předem se omlouvám za zaokrouhlování, to však zpřehlední výpočet a výsledek udá řádově správně. Pro přehlednost jsem údaje zpracoval do tabulky:

                Z ní je zřejmé, že kdyby nadnárodní společnosti platily v EU adekvátní daně, pro český státní rozpočet by to ročně znamenalo řádově 400 miliard navíc, takže Česká republika by při stávající úrovni korupce a nehospodárnosti hospodařila s přebytkem 300 miliard korun ročně. Zde je názorná ukázka toho, co znamená evropská hodnota práva na soukromý majetek v praxi. Je to hodnota, kterou Evropa ctí a za kterou chce bojovat? I kdyby byly odhadované daňové nedoplatky přemrštěny dvojnásobně, pořád by byl český rozpočet o 100 miliard přebytkový.

                Je evropskou hodnotou technologický pokrok, který způsobil migraci do měst a vylidnění venkova a nejvyšší hodnotou (přepočteno na peníze) učinil věci zbytné, zatímco potraviny, bez nichž člověk prostě nepřežije, musí být na trhu deformovaném technologickým pokrokem dotovány (dotace zemědělcům), aby člověk internetu a technických hraček měl vůbec co jíst? Je tento technologický pokrok, s jehož pomocí si Evropa vybudovala ekonomický náskok před zbytkem světa hodnotou, za kterou se Evropa chce bít? Jaké morální právo pak má vyčítat Číně, že se zpožděním dvou set let za Evropou prochází industrializací?

                Dnes už se i v mainstreamových médiích mluví o tom, že technologický pokrok započatý průmyslovou revolucí přivedl Zemi na pokraj ekologického zhroucení, podepisují se nejrůznější Kjótské protokoly, obchoduje se s emisemi, hovoří se o zhroucení ekosystému oceánů, vesele se produkují plasty, genetické inženýrství si zahrává s lavinovou restrukturalizací celé biosféry, jejímž vyústěním může být vymření vyšších druhů živočichů. To není strašení, vždyť i generální tajemník OSN (a nikoliv nějaký levicový radikál ve vytahaném svetru) loni jasně řekl, že pokud lidstvo jako celek s okamžitou platností nepřehodnotí svůj životní styl, nebude žádné lidstvo.

                Dvě výše zmíněné hodnoty - právo na vzdělání a právo na soukromý majetek - v kombinaci s pojetím penzí ve výsledku vedou k sebevražednému koktejlu: vzdělaní lidé touží po majetku, životní úrovni, sociálním statutu a podobně, a potomstvo jim v tomto úsilí brání, zároveň je však potřeba dostatečné množství lidí v produktivním věku, aby se nezhroutil systém penzí.

                A to už se dostáváme k současné uprchlické krizi. Evropa maskuje přijímání uprchlíků tvrzením o humanitě (výše uvedená stručná historie nám ukazuje, co evropské hodnoty znamenají v praxi), přitom se však chová v první řadě sebezáchovně - oddaluje okamžik, kdy se zhroutí sociální systém, který se tak, jak je nastaven, prostě dříve či později zhroutit musí, pokud nebude stárnoucí evropská populace osvěžována mladou práceschopnou krví. Morální rozměr krize prozatím necháváme stranou, neboť nám jde v první řadě o analýzu situace, v níž se Evropa nachází, aby bylo zřejmé, o co se během uprchlické krize hraje.